Víkendové setkání MOP v Červené Vodě (13.,14. a 15.2. 09)
V pátek 13. února byl sraz v 16.00 u školy, odkud jsme šli na vlakové nádraží přivítat Českou Třebovou. Potom jsme se ubytovali v tělocvičně a ještě vyrazili na večerní prohlídku Červené Vody. Zamířili jsme si to v hustém sněžení k domovu důchodců, pak uličkou zase zpátky ke kruhovému objezdu, ke Kartáčovnám, opět k nádraží, uličkou na Šanov, k lanovce a pod lesem zpátky do školy. Museli jsme si všichni dát sušit věci, aby byli připravené na zítřejší celodenní výlet. Po večeři jsme si zahráli seznamovací hru – Já s hvězdičkou na tváři volám tebe se zeleným nosem,… Když už jsme se všichni bezpečně znali, rozdělili nás do dvou družstev a začali jsme hrát různé hry – Vor, Sibiř, Vibiku a Upíry.
V sobotu ráno nás vzbudil Martin budíčkem v 7 hodin. Měli jsme krátkou rozcvičku, prý abychom se připravili na dnešní výlet. Po snídani a doplnění všech termosek horkým čajem, jsme konečně vyrazili. Každý ještě dostal zhruba metrový provázek, který jsme si zastrčili v zadu za kalhoty, to abychom mohli hrát Myši. Naše cesta vedla po chodníku na Moravský Karlov. Na točně pro autobus (nedaleko odbočky do Písařova) byla první pauza na malou svačinu. Tady jsme začali hrát hru Čísla a Abecedu – úkolem bylo nasbírat věci od všech písmenek a nést si je celý den až do vyhodnocení.
Jakmile jsme přešli hluboko v lese most, zkrátili jsme si cestu několika lesními zasněženými pěšinami. Taky jsme zde hráli hru Zlatokopové – hledali jsme kartičky, na kterých byly napsány různé druhy vzácných kamenů a každý měl jinou hodnotu. Všichni hráči mohli na své stanoviště nést právě jenom jeden kámen a ještě museli dávat pozor na soupeře, aby ho nechytli a nemuseli mu tak svůj úlovek odevzdat.
O nějaký kilometr dále jsme zase hráli Nápisy krále Ašóky. Hru, ve které jako jediný vynikal Honza, Martin zrušil, protože Monika a ještě někteří sklouzli a šlápli do potůčku a měli mokro v botách. Odtud jsme tedy spěchali na Severomoravskou chatu, kam už to nebylo ani moc daleko. Na chatě nás pustili do samostatné místnosti, kde se všichni převlékli a dali si sušit věci na velký radiátor. Nedostatkovým zbožím byly ponožky, ale Patrik jich měl dostatek a mnoha lidem je půjčil. Většina z nás si dala borůvkové palačinky se šlehačkou a horkou čokoládu nebo kofolu. Zhruba po hodině, až jsme si odpočinuli a uschli, tak jsme zase vyrazili na cestu. Opět nám pěkně sněžilo. Nevraceli jsme se stejnou cestou, ale tentokrát naše kroky vedli po zadní cestě okolo Jařábu. Tak jsme došli až na rozhlednu na hoře Val. Protože už ale byla docela tma a foukal silný vítr, tak jsme na ní nemohli. Dále jsme šli na Hedeč. Cesta zde byla opravdu strašná. Bořili jsme se až po pás do sněhových závějí. Od kláštera jsme sešli z velkého kopce, kde příšerně foukalo, do Králík na autobusové nádraží, kde už jsme slyšeli houkat vlak. Ač už většina z nás vůbec nemohla dál, tak jsme se dali do běhu a vlak akorát stihli.
Po příchodu do tělocvičny, jsme zase dali sušit věci a protože jsme byli celí zmrzlí, tak jsme měli půlhodinu ve spacáku, což bylo velice příjemné. Jakmile jsme pookřáli a navečeřeli se, tak jsme se zase pustili do různých her. Každý oddíl hrál i divadlo z postav, které si každý vylosoval. Taká nás přijel navštívit Petr s kamarádem, kteří se rovněž s radostí pustili s námi do hraní. Dalšími hrami byly např.: Ostrov, Obvod družiny, Hu-tu-tu-tu, Kamuno, Rozmotávačka, Sednutí na nafukovací balónek a nejvíc jsme se těšili zase na Upíry. I když jsme byli po těch 19 kilometrech hodně unavení, tak jsme u Upírů vydrželi asi až do dvou hodin. Potom jsme šli spát.
V neděli ráno 15. února nebyla rozcvička a vstávali jsme až v 8.30. Kdo chtěl, tak si mohl zajít nakoupit do obchodu a hned jsme se vydali na Rozhlednu na Křížové hoře. Zase jsme hráli oblíbená Čísla a když jsme se konečně dodrápali až nahoru, tak jsme si odložili věci a kdo se nebál, mohl se vydat po schodech na rozhlednu, kouknout se po okolí. Potom jsme se zapsali do návštěvního sešitu a šli dolů. Oddíl hrušek si zde ještě vyzvedl poklad v podobě ,,kešky“.
Cesta svahem dolů byla skvělá. Nebyla to ani tak cesta jako spíš obrovská klouzačka lesem přímo dolů. Od lavičky na okraji lesa jsme běželi hlubokým sněhem až ke škole.
Převlékli jsme se, najedli a začali si balit věci. V tom do tělocvičny vnikli maskovaní muži a začali křičet: ,, Na zem! Všichni na zem! Stříleli do vzduchu a spoutali malého Honzu. Tím bylo uvedeno Martinovo překvapení – prezentace airsoftového týmu. Každý si mohl vyzkoušet přilbu, neprůstřelnou vestu, zbraň,… Také nám dva kluci předvedli ukázku bojového umění musada a ukázali nám, jak se bránit, kdyby nás zase někdo přepadl. Venku nám potom každému půjčili zbraň a pod jejich dohledem jsme si mohli vyzkoušet i střelit. Stříleli jsme do nafukovacích balónků a některým se dokonce podařilo zasáhnout.
Ve zbytku času jsme si ještě mohli projít a prohlédnout výzdobu školy, z které byla Česká Třebová nadšena.
Po druhé hodině jsme kamarádům pomohli s baťohy a doprovodili je na nádraží. Zde jsme se s nimi rozloučili a přáli si pěkné jarní prázdniny.
Míša Špárníková